Skládají mi duši,šeptá si Miako…
a nad ranním Tokiem
se vznáší mlha.
Dívám se na ni,
a oni se dívají…
Vějíř plný květin.
Večer sedí a počítá záhyby.
Jsou nejspíš všechny.
Pravidelné, jemné.
Složené a klidné.
To je ona, sdělují si a zapisují kamsi data.
To jsem já, váhavě říká, a něco se vzpírá.
V noci nemůže spát…
Duše leží na nočním stolku.
Ráno se probudí a roztrhá ji, pomalu.
Je volná...
Její duše, uznale si sdělují, a přiřadí složce číslo 3013.
Moje duše… říká si,
když sedí nad městem s dlaněmi v trávě plné květů.
Žádné komentáře:
Okomentovat