Jakoby pode mnou nic nebylo,
jen pár kamenů,
tak náhodně poházených...
Uprostřed neznámé krajiny
už nestojí,
tři domy
a voda zmizela z
pramenů.
Chtěla jsem tam jít,
tam přece patřím.
Zastavím se a hledám,
všechno, co tu možná někdy bylo,
je v tom asi osud...
Čekám a balancuju na té úzké zdi.
Akrobatka bez tyče, duše bez určení.
Kameny se ztrácí v mlze…
Vysoký strom, co přívolal si mraky,
ukryl se před mými
zraky a hrál si na to, že tu není....
