I used to sit

I used to sit in London,
on a skyscraper torn out of the Earthly.
Touching the clouds almost
without a name…

The wind and the uncertainty
filled me up so I could dream.
The calling was maybe reaching you…

And I wasn´t talking,
I wasn´t thinking.

I just wanted to feel so independent
so unconditioned,
I wanted to look on the world from the point of loneliness.

Maybe the day has finished
and I stayed through the night
Cause no one was looking for me…

But I hoped he would
when I sat in London…
              
              Like a girl of thousand stars….

Květy nad městem

Skládají mi duši,
šeptá si Miako…
a nad ranním Tokiem
    se vznáší mlha.

Dívám se na ni,
a oni se dívají…
Vějíř plný květin.

Večer sedí a počítá záhyby.
Jsou nejspíš všechny.
Pravidelné, jemné.
Složené a klidné.
To je ona, sdělují si a zapisují kamsi data.
To jsem já, váhavě říká, a něco se vzpírá.

V noci nemůže spát…
Duše leží na nočním stolku.
Ráno se probudí a roztrhá ji, pomalu.
Je volná...

Její duše, uznale si sdělují, a přiřadí složce číslo 3013.
Moje duše… říká si,
když sedí nad městem s dlaněmi v trávě plné květů.

Ještě nepadá…

Ještě nepadá,

            z nebe černý popel,

Jen dřevěné stavení ve větru na louce,

šumění dlouhé trávy,

a její smích…a smích té malé...

Samota a čekání,

strach a sny,

a chtění a strach,

Touha a dopolední slunce…

…………. a touha…. Nevíš?

Neřekla ta slova,

Ona je neslyší,

Šeptá to kdesi její duše…

Myslí, že krása nezná čas.

Počkej,

Neutíkej, když blíží se…
Obě se skloní.

A on je políbí…
A on je přiková….

Možná………

            Co kdyby  teď utekla? Co kdyby?