Někdy přicházejí ve vzpomínkách,
když pozoruji
podzimní řeku...
Nejasné obrysy
a slova na jazyku,
která neříkám.
Pročísnu si prsty vlasy...
Vůně kdysi tak známé,
místa opuštěná obrazy...
Cesty zarostlé a na jejich konci „možná“
Já a můj stín na hladině,
změť nesrozumitelných linií,
nevíme nic jeden o druhém a ty nevíš nic o nás...
V odpoledním slunci čas úbíhá líně...
