Pár kamenů...

Jakoby pode mnou nic nebylo,

jen pár kamenů,

tak náhodně poházených...

Uprostřed neznámé krajiny

už nestojí,

tři domy

     a voda zmizela z pramenů.

Chtěla jsem tam jít,

tam přece patřím.

Zastavím se a hledám,

všechno, co tu možná někdy bylo,

je v tom asi osud...

Čekám a balancuju na té úzké zdi.

Akrobatka bez tyče, duše bez určení.

Kameny se ztrácí v mlze…

Vysoký strom, co přívolal si mraky,

ukryl se před mými zraky a hrál si na to, že tu není....

Dívka a stromy

V tu chvíli se jen nadechla,
v záplavě barev,
mačkala žluté zlato v dlaních.

  

Větrný mlýn hrál si s blůzou…
Pohlédla k lesu,
a les se zachvěl,
když zachvátil ho příval stmívání.

Stromy bez zelenavých šatů,
natáhly stíny,
větve co stočily se do pařátů
a večerní vánek líný,
táhly ji k sobě.

Položila se…,
do prázdna odcházení,
do samoty a snění,
ke kořenům, co vzaly shora dech,

           na kameny, co studily ji na zádech…

Sen

Bláznivé stromy mluví,

něco šeptají.

Ty zvuky nesou se do dálky.

a ona schází po cestě dolů.

Čekají... 

     Noc se slévá z kopců.

 

Ohlédne se a je zas ticho…
Jejich větve znehybněly,

zatáhly svou oponu,

i černé vrány posmutněly,

když dělají jako by nic.

V domě zhaslo světlo.

Ta divná slečna

ulehla…

V kousku nekonečna

sní si svůj sen.

Kolem ní se teď rozpíná

modrošedé hájemství.

Mlhavá je cesta,

a zrádná…

         jako bažina,

když kráčí pro své tajemství.

Ztracené cesty

Někdy přicházejí ve vzpomínkách,
když pozoruji
podzimní řeku...

Nejasné obrysy
a slova na jazyku,
která neříkám.

Pročísnu si prsty vlasy...

Vůně kdysi tak známé,
místa opuštěná obrazy...
Cesty zarostlé a na jejich konci „možná“

Já a můj stín na hladině,
změť nesrozumitelných linií,
nevíme nic jeden o druhém a ty nevíš nic o nás...

V odpoledním slunci čas úbíhá líně...

Červený strom

Nechal mě jít, pomalu a ještě blíž.
V zrcadle vodní hladiny
křičely zmatené obrazy.
Brala je z mých příběhů,
stínů mých představ.

Položila jsem kámen u břehu a
odešla dotknout se jeho listů...

Kousek po kousku volal mě
jeho mrazivý klid
v podzimní mlze mi křehly ruce.

Vítr v prérii

Vítr odnesl šaty z kůže,
cinkání zdobených pásků
zní ze skal.

Objímá mě vysoká tráva
a jen nebe vidí mou nahotu..

Opírá se i do ní,
splétá ji do vlasů...

Vítr mi sebral dech,
odnesl si mou vůni,
rozprostřel ji v pláni.

Chtěl by si vzít i mě...

Poezie bytí

Vymažu všechny formy kolem
Vymažu všechny formy ze sebe

Prostor se teď otevře...

Zavolám ticho,
chci aby tu bylo.
Vtáhnu tě do toho ticha
ještě nevíš, co tě čeká....