V nádražní hale milióny hlasů.
Překřikují se, aby zakryli.
Přikrčení v rohu, zhrzení, s opálenými pahýly,
číhají na svou šanci.
Samota je šílená.
Zastavím se a dál už neutíkám,
není totiž kam…
Obrovská křídla v prostoru bez očí
najednou se tu jen tak vzala,
vyrůstají mi z lopatek,
tmavomodrá a dotýkají se střechy.
Otevřít se v náruči šelmy,
dychtivé oči hltají, chtěly by skočit.
Když se neotočím,
ticho mě zachrání…
Žádné komentáře:
Okomentovat