Tanečník noci

Noc zažehla svíce.
V lehkém vánku,
jemně ovívají,
s nádechem spánku…

V prázdné síni prostoru
zjeví se nejprve krásné,
v zelené roucho oděné,
bohyně tančící s vírem jako pavučina.

A za nimi nebeské divoženky,
s litou oddaností
v rouchu z kostí ,
třímají lebky se vzácným nektarem..

Vítr si zatím šeptá
se závěsy u starého domu
a vlasy spící Dawy vlní se na polštáři.

Ještě je ticho..
Vzduch voní tajemnem..
Stočené v tanci nehybnosti
čekají..
Stále ticho….jen slabé kroky a závan zvláštního hnutí

Bohyně se klaní
a dákiní se rozestoupily,
uprostřed síně září světlo.
Neviditelný malíř
zdobí zem krásnými obrazci.

Vše je pomalé když mysl sní…

Za oponou z jemného hedvábí
objeví se tanečník noci.
Tisíciruký a s krásnou tváří,
neslyšně kráčí do středu azurové mandaly.
A za ním pět z jeho družiny rozestoupí se kolem.

Dákiní předkládají oběti a chrastí lebkami.

Tanečník zklidní jejich planoucí srdce.
Jeho tisíc paží vzpíná se k nebi.
Bohyně hrají na bubínky
a rolničky na jejich kotnících jemně cinkají.
Tančí blíž a dál. Bohové přihlížejí.
Všechno se točí v divokém víru,
čas se zrychluje a tanečník upírá svůj pohled.

Noc chýlí se již k ránu.
Bohyně odtančily
a dákiní odebraly se na hostinu do říše duchů.
Tanečník dýchá do světla a jeho tělo se stává světlem.

Světlo září...
Jen malý okamžik a vše se opět noří do tmy.
Pán ticha se vrátil. Pohasly svíce a klid se rozhostil v síni.
Barvy navrátily se do štětců malíře.
Jen hedvábné závěsy šeptají do snů.

Až přijde svítání,
vše rozplyne se v kráse slunečního svitu.
V síni duše však tanečník stále přebývá…