Dívka a stromy

V tu chvíli se jen nadechla,
v záplavě barev,
mačkala žluté zlato v dlaních.

  

Větrný mlýn hrál si s blůzou…
Pohlédla k lesu,
a les se zachvěl,
když zachvátil ho příval stmívání.

Stromy bez zelenavých šatů,
natáhly stíny,
větve co stočily se do pařátů
a večerní vánek líný,
táhly ji k sobě.

Položila se…,
do prázdna odcházení,
do samoty a snění,
ke kořenům, co vzaly shora dech,

           na kameny, co studily ji na zádech…

Sen

Bláznivé stromy mluví,

něco šeptají.

Ty zvuky nesou se do dálky.

a ona schází po cestě dolů.

Čekají... 

     Noc se slévá z kopců.

 

Ohlédne se a je zas ticho…
Jejich větve znehybněly,

zatáhly svou oponu,

i černé vrány posmutněly,

když dělají jako by nic.

V domě zhaslo světlo.

Ta divná slečna

ulehla…

V kousku nekonečna

sní si svůj sen.

Kolem ní se teď rozpíná

modrošedé hájemství.

Mlhavá je cesta,

a zrádná…

         jako bažina,

když kráčí pro své tajemství.