Krásná

Krásná, vrátila jsi se

do pramenů řeky,
do proudů vody...

do šeptajících stromů,

když seběhla jsi kamenné schody...

do lesní krajiny.

Chyběla jsi nám,

Naiad

a do tvé duše stékaly slzy

Neslyšela jsi...

Cítíš zase tu vůni
tu, co vine se z neznáma
a temnou vodu v tůni?

Tanči a nestarej se, kdo se dívá,

tvé srdce chvění rozeznívá

a slova mizí tam, kde nikdy nemohla být....

I used to sit

I used to sit in London,
on a skyscraper torn out of the Earthly.
Touching the clouds almost
without a name…

The wind and the uncertainty
filled me up so I could dream.
The calling was maybe reaching you…

And I wasn´t talking,
I wasn´t thinking.

I just wanted to feel so independent
so unconditioned,
I wanted to look on the world from the point of loneliness.

Maybe the day has finished
and I stayed through the night
Cause no one was looking for me…

But I hoped he would
when I sat in London…
              
              Like a girl of thousand stars….

Květy nad městem

Skládají mi duši,
šeptá si Miako…
a nad ranním Tokiem
    se vznáší mlha.

Dívám se na ni,
a oni se dívají…
Vějíř plný květin.

Večer sedí a počítá záhyby.
Jsou nejspíš všechny.
Pravidelné, jemné.
Složené a klidné.
To je ona, sdělují si a zapisují kamsi data.
To jsem já, váhavě říká, a něco se vzpírá.

V noci nemůže spát…
Duše leží na nočním stolku.
Ráno se probudí a roztrhá ji, pomalu.
Je volná...

Její duše, uznale si sdělují, a přiřadí složce číslo 3013.
Moje duše… říká si,
když sedí nad městem s dlaněmi v trávě plné květů.

Ještě nepadá…

Ještě nepadá,

            z nebe černý popel,

Jen dřevěné stavení ve větru na louce,

šumění dlouhé trávy,

a její smích…a smích té malé...

Samota a čekání,

strach a sny,

a chtění a strach,

Touha a dopolední slunce…

…………. a touha…. Nevíš?

Neřekla ta slova,

Ona je neslyší,

Šeptá to kdesi její duše…

Myslí, že krása nezná čas.

Počkej,

Neutíkej, když blíží se…
Obě se skloní.

A on je políbí…
A on je přiková….

Možná………

            Co kdyby  teď utekla? Co kdyby? 

Láska jinak...

Neznám slunce,
kde jsi ho našel?

Tvoje rty jsou rozpraskané,
a sny plují na hvězdné nebe.
Oheň a síla instinktu,
nic nechybí.
Ošlehaná kůže. 

Jsem hluboko.
           Hluboko zazděná,
v šílené rychlosti
blikajících světel,
v ochromeném proudu nervových vláken.

Voda mě opustila,
její proudy…

             Musím je najít.

Jako bys vytrhl cosi z mých vnitřností,

                                                             nevím  teď jak dál.

Černý brýle

Pozdní odpoledne…

                   Mám chuť...

Rozbít auto přede mnou,
slyšet sklo padat,
asi zpomaleně… a dlouho.

Barvy zapomnění. 

Slyšet zvuk piana
po tónech,
Padat vodu, hodně vody…

Černý brýle,
za kterýma nevidíš, a to nejen mý oči.

Žádný otázky a čas plyne.

Až bude večer, až bude noc...

Sisters

Tvůj parfém v noci na polštáři,
ostré rudé nehty.
       Někdy tě prostě nemůžu vystát…

V dešti zmizíš,
    někde v podzemí, 
dívám se do prázdnoty.

Včera jsme se minuly,
    seš tak cizí... 

  Vzpomínky odpluly
říkáš, že jsi už JINÁ…