Ztracené cesty

Někdy přicházejí ve vzpomínkách,
když pozoruji
podzimní řeku...

Nejasné obrysy
a slova na jazyku,
která neříkám.

Pročísnu si prsty vlasy...

Vůně kdysi tak známé,
místa opuštěná obrazy...
Cesty zarostlé a na jejich konci „možná“

Já a můj stín na hladině,
změť nesrozumitelných linií,
nevíme nic jeden o druhém a ty nevíš nic o nás...

V odpoledním slunci čas úbíhá líně...

Červený strom

Nechal mě jít, pomalu a ještě blíž.
V zrcadle vodní hladiny
křičely zmatené obrazy.
Brala je z mých příběhů,
stínů mých představ.

Položila jsem kámen u břehu a
odešla dotknout se jeho listů...

Kousek po kousku volal mě
jeho mrazivý klid
v podzimní mlze mi křehly ruce.

Vítr v prérii

Vítr odnesl šaty z kůže,
cinkání zdobených pásků
zní ze skal.

Objímá mě vysoká tráva
a jen nebe vidí mou nahotu..

Opírá se i do ní,
splétá ji do vlasů...

Vítr mi sebral dech,
odnesl si mou vůni,
rozprostřel ji v pláni.

Chtěl by si vzít i mě...

Poezie bytí

Vymažu všechny formy kolem
Vymažu všechny formy ze sebe

Prostor se teď otevře...

Zavolám ticho,
chci aby tu bylo.
Vtáhnu tě do toho ticha
ještě nevíš, co tě čeká....